O festivalových krizích a blahodárných účincích spánku

Drahý Jakube,
měl to být úplně jiný dopis. Ale nakonec jsem musela původní plány přehodnotit, protože můj momentální fyzický a psychický stav mi nedovolí víc, než jen opoznámkovat poslední tři dny strávené na jihlavském festivalu.

Letos se v Jihlavě "rekonstruovalo", alespoň se to s většími či menšími úspěchy snažilo divákům a médiím namluvit programové téma. Propagace festivalu cpala rekonstrukci horem i dolem. Zatímco znělka byla poměrně vtipná, konceptuální prvek lešení, který se ve městě tu a tam objevoval, zůstal jen u pokusu o vtip. A pokusů bylo letos v Jihlavě poměrně hodně.

Pokus číslo jedna: pokus splácat katalog v co nejkratším možném termínu.
Netradiční zmenšený formát v retro stylu rodokapsů na první pohled zaujal. O to větší zklamání přišlo při pohledu na minimalisticky pojaté anotace. Ze tří řádků si stěží odpovím na otázku "jít či nejít?" Možná jsem měla hledat odpověď (a tedy i anotaci) pomocí sémiologické analýzy fotografií z filmů, které tvořily polovinu katalogu. Lehoučká KPZ, kterou by měl mít u sebe každý festivalový divák, se tak stala knihovnickou relikvií.

Pokus číslo dva: pokus o světový rekord "Maximální počet diváků, kteří se vejdou do kinosálu".
Sešlo se nás překvapivě docela dost a podle neoficiálních údajů, minimálně stejný počet diváků jako loni. Dokumenty táhnou a určitě na tom má svůj podíl i rostoucí česká produkce dokumentárních filmů (mimochodem po dlouhé době si svou sebestřednost odpustili famáci a bylo z toho pár docela povedených studentských filmů). Sály tak byly narvané k prasknutí, mnohdy na samé hranici s bezpečnostními pravidly, fronty se stály jak za komančů a spousta lidí se vytouženého „banánu“ vůbec nedočkala. Pravda je ale taková, že Jihlava nečelí zvýšenému zájmů lidí o dokumentární film, ale své vlastní neschopnosti zajistit dostatek promítacích míst. Oproti loňsku totiž odpadl jeden z velkých promítacích sálů a z kdysi původních šesti tak zbyly tři.

Pokus číslo tři: pokus promítnout film.
Do Jihlavy jsem přijížděla s mottem „nevím-neznám“. Můj tabula rasa koncept pokazil až článek v Respektu glosující festivalový program, na který jsem narazila během cesty. Po druhém odstavci jsem měla jasno. Za každou cenu musím vidět nový film podle námětu kontroverzní novinářky Naomi Klein – „Doktrína šoku“, zbytek ponechám svému osudu. Význam filmu potvrdili samotní organizátoři, když jej nasadili do narvaného sálu bezprostředně po slavnostním vyhlášení vítězných filmů. Místo skvělého zakončení festivalu snímkem, který zásadním způsobem potírá neoliberální kapitalismus, jsme se dočkali nezvládnuté technické koordinace. Nejdříve nešel zvuk, pak se přetáčel film, aby se sál dočkal i vytouženého začátku a celá anabáze gradovala šokem, když se v záběru s nálety a bombardováním „spustil“ do sálu reproduktor, který názorně demonstroval, jaké to je, když ti bomba spade pět metrů od ucha… Popravdě, je to stejné, jako když je originální komentář k filmu natolik hlasitý, že nemáš šanci slyšet překladatelku v sluchátcích.

Všechny tyto pokusy, mají jednoho společného jmenovatele: krizi.

Finanční krizi otevřeně přiznávají i další festivaly, ale málokterý si dovolí šetřit právě na divácích. Okleštěný a rychlou jehlou spíchnutý festivalový katalog, nudná černobílá grafika a méně promítacích míst se dotknou hlavně diváka. Finanční krize byla také jedním z hlavních dramaturgických témat festivalu - jen je trochu škoda, že ve stínu explicitní rekonstrukce tak trochu zanikla a organizátoři festivalu dostatečně nevyužili potenciál, jak ji "prodat" divákům. Krize je sice omílaným tématem médií, ale festival a hlavně dokumenty vytvářejí jedinečnou platformu pro jiný úhel pohledu. A konečně je tady i krize osobní - čím to je, že z každého filmového festivalu přijíždím špinavá, otrhaná, ospalá a o pár set lehčí?

Možná, že až se z toho umyju a vyspím, vzpomenu si i na další, méně krizová témata. Taková, kvůli kterým už teď vím, že pojedu i příště. Ale o tom někdy jindy. Dobrou noc,