Marečkova spanilá (cyklo)jízda

Drahý Jakube a Ježíšku,

pod stromeček bych chtěla bicykl, abych mohla po Praze jezdit na kole. To není utopie, ale myšlenka inspirovaná aktivistickým dokumentem režiséra Martina Marečka, který v časosběrném dokumentu zachycuje postupně se rozrůstající se rodinu Marečků i pražských cyklistů.

Původní myšlenka filmu „natočit film“ se správně ukázala být jako nedostatečně angažovaná a píle a nadšení tvůrců se tak rozdělilo mezi dva paralelní projekty: během natáčení filmu Auto*Mat vzniklo hnutí Auto*Mat, které film dokumentuje. Ve zkratce se sluší dodat, že hnutí postupně přerostlo svou filmovou matku, podobně jako Marečka, který už v hnutí figuruje spíše jako sympatizant, než jako jeho duchovní otec. Díky tomu vzniklo multimediální dílo, v rámci kterého je dokument Auto*Mat vedle webových stránek, propagačních materiálů, eventů a dalších počinů další položkou na seznamu dobře prodejného PR. Na druhé straně humbuk, který sebou nese každé hnutí, dodal dokumentu, skutečně aktivizující funkci. Ne, že by snad Auto*Mat nebyl sám o sobě dostatečně aktivistický. Právě naopak. Ale na rozdíl od třeštíkovsky emočně vypjatých konfliktů se Mareček dokáže s kritickými situacemi vypořádat s lehkostí. Příkladem je smrt cyklisty, kamaráda a spoluzakladatele hnutí Honzy Bouchala pod koly aut,  kterou autor dokumentu pojal decentně, bez snahy vyždímat z mého oka jedinou slzu a vytěžit tak něco ze smrti člověka – JUDr. Řápková by si z MgA. Marečka měla vzít příklad. A za to mu děkuji. Naopak vzít si jako „rukojmí“ milovníky tuningu, považuji za přešlap. Provokace jsou vždycky dvousečné, a to se potvrdilo i v té části dokumentu, kde Mareček se štábem a "anti-automobilově" vytuningovaném autě vyráží na sraz tuningářů. Opravdu si myslí, že lidé, kteří tráví reálně více času v garážích než na cestách jsou tím pravým hnacím motorem automobilové dopravy? Těžko. Je to stejné jako obviňovat milovníky dýmek nebo marihuany za všechno zlo cigaretového průmyslu.

Ale to byl snad jediný přestupek jinak velmi zdatného cyklisty Marečka, kterému se ve více než hodinovém dokumentu podařilo udržet jednoho téma a současně vysílat divákovi jasnou zprávu i argumenty. Ani to ale nebrání označit dokument za víceúrovňový. Mezi řádky lze z dokumentu vyčíst docela zajímavé odkazy. Například je zábavné (a poučné!) sledovat mechanismy fungování současné komunální politiky, ve kterém je doprava v hlavním městě jen příkladným problémem, který lze vyměnit za jakékoliv jiné téma hýbajícím žlučí běžného občana. Poselství vyplývající z dokumentu je jasné: kam čert nemůže, tam strčte kameru. Před kamerou se politici mění v herce, kteří odříkávají svou roli v souladu se zdravým rozumem i životním prostředím. Konečně! Špatnou zprávou dokumentu je, že i vůči kameře si lze vypěstovat, jak už to u politiků chodí, imunitu. Exemplárním příkladem je horolezec Pavel Bém, který už pár let šplhá nahoru a zdá se, že dlouhodobý pobyt ve výškách mu odkysličuje mozek. Bémova role ostatně svádí ke změně oficiálního podtitulu dokumentu „Ráno vstanu a změním svoje město“ na „Vzlety a pády (ne)jednoho politika“.

Stejně tak, by ale podtitul mohl znít „Profesionalizace“. Jedním z nezapomenutelných momentů dokumentu (a současně také snad nejextrémnějšího a nejtrapnějšího počinu hnutí Auto*Mat) je výpad kameramana Víta Klusáka s transparentem na magistrálu. Z následné slovní potyčky s policisty odchází Klusák se zaslouženým výrazem devětadvacetiletého kluka, o kterém se právě provalilo, že se pravidelně počůrává. Kdo ví, jak to s ním vlastně je. Jedno je ale jisté: neziskovky by měly mít mnohem sebevědomější výraz. Mareček během těchto a dalších podobných situací pochopil, že pouhé nadšení svět nespasí, a bez profesionalizace se hnutí Auto*Mat neobejde. A to je jasný signál pro ostatní občanské iniciativy.

Profesionálové mě opravdu baví, ať už to jsou profesionální občanská sdružení nebo režiséři, kteří umí. A proto slibuju, že se do konce roku naučím pravidla silničního provozu, abych se stala profesionální cyklistkou.