O Japonci na Hané

Drahý Jakube,

svou omezenou znalost hudby opírám o učebnici hudební výchovy „Já písnička”, kde vrchol moderních žánrů představovaly chytlavé melodie skupiny Olympic. Uznej, že to mi orientaci v aktuálních hudebních trendech zrovna moc neusnadňuje. Naposledy se to povrdilo, když jsem se přesně před rokem zúčastnila performance japonského multimediálního umělce Ryoje Ikedy. Jaký byl koncert po hudební stránce? Byl lepší, než jeho finští souputníci Pan Sonic, kteří hráli v Praze letos na podzim? Hmm, těžko říct... V Já písničce se ke stylu „glitch” nevyjadřovali. V tomto případě jsem nucená řídit se trochu jinými parametry, které ne vždy nutně souvisejí s hudbou. A tím kritériem může být i docela obyčejný, nebo spíš neobyčejný „příběh”.

Má to svou logiku. Příběhy mě začali v útlém věku krmit rodiče, pod nátlakem jsem pak jimi vyplňovala čtenářské deníky, později dobrovolně hltala v románech a filmech, dnes na příběh sází noviny či televizní zpravodajství. Už i komerční značky pochopily, jakou sílu má příběh. Příběhy totiž dojímají, baví, snadno se pamatují, je jednoduché je převyprávět (na rozdíl od jiných uměleckých děl) a konečně – budují kult. Marketing to ví už dávno. Co může být lepší než legendární vyprávění o tom, jak Steve Jobs kdysi prodal svého Volkswagena, aby založil firmu Apple, pojmenoval ji na počest Beatles a vyhranil značku Apple coby alternativu vůči  microsofťáckým kravaťákům?

Příběhy, které si najdou své fanoušky, mohou být ale založeny i na mnohem banálnějších věcech a také o banálnějších věcech. Navíc - máme je všichni. Ty, já, počítač, do kterého teď buším a dokonce i hrníček, ze kterého teď piju zelený čaj (ten po tvé babičce). A svébytný příběh stojí i za zmíněným Ikedou. Příběh záhadnosti, který kolem sebe buduje, by mu mohl závidět leckerý markeťák – třeba tím, že se Ikeda zásadně odmítá fotografovat. Ani novináři nemají k dispozici žádný jeho oficiální snímek, takže třeba v katalogu festivalu PAF, na němž vystupoval, nebyla po jeho podobě ani stopa. Nikdo tak neví jak vypadá, dokonce ani při svých živých vystoupeních se publiku neukáže, protože při nich stojí vzadu za diváky.

V Olomouci jeho příběh ale dostával nové dimenze. Koncert musel kvůli technické náročnosti proběhnout v kině Metropol, největším místním kamenném kině s kapacitou 500 míst. Ikeda si rád pohrává s vnitřními orgány posluchačů, které díky síle zvuků a různých zvukových frekvencí rozechvívá. Právě Metropol se pro takové zvukové experimenty jevil jako ideální místo. Nikdo nečekal, že by se snad sál celý zaplnil (kolik Hanáků asi tak poslouchá progresivní elektroniku?), o to větší byl úžas organizátorů nad nájezdem pražských a dalších fanoušků. Důkazem byly i špunty do uší, které k Ikedovým vystoupením patří stejně jako gumové holínky k festivalu v Glastonbury. Pod náporem nečekaného počtu návštěvníků došly. Trochu jsme váhali, jestli je v takovém případě naše účast na koncertu nezbytná (nikdo z nás samozřejmě nemá známého ušního). Naše rozpaky zaregistrovala ředitelka festivalu a nakonec nám darovala poslední pár špuntů. Vystoupení proběhlo přesně podle daného scénáře, včetně očekávatelné tečky na závěr – vytrhla jsem z uší špunty a otočila jsem se – už byl pryč. 

Jeho příběh má zkrátka pevná pravidla. Neviditelný Ryoji, chtělo by se konstatovat na závěr. Neplatí to tak úplně. Přece jen se podařilo fotografům pořídit jednu fotografii záhadného Japonce na Hané. Tak tomu říkám happyend a smekám kloubouk. Nejen nad příběhem Ryoje, ale i nad PAFáckými fotografy. 

A ten hudební příběh? Ale jo, docela to šlo.