Problem placement má problém

Drahý Jakube,

minulý týden jsem během rutinního listování denním tiskem narazila v Lidových novinách na titulek „Postava v seriálu zvedla zájem o testy na HIV“. Nenápadný článek poukazoval na souvislost HIV pozitivní postavy nováckého seriálu Ulice Zuzany Hrubé a nárůstu zájemkyň o testování na virus HIV. Třicetiletá „feťačka" totiž do čekáren testovacích zařízení nečekaně přitáhla mladé dívky a dokázala tak to, o čem sní každá sociální kampaň – změnit chování svého publika.

Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo. O tom, že média mají moc nastolovat témata, byli už na konci 60. let přesvědčeni pionýři McCombs a Shaw, kteří svým empirickým výzkumem položili základní kámen konceptu určování agendy neboli „agenda setting“, a dnes je na principu nastolování otázek a témat ze strany médií z velké části založen i celý PR business. Finančně frustrovaní novináři, zneuznalí pisálci a méně schopní absolventi ekonomických oborů z celého světa chrlí denně stovky zpráv, kterými zavalují zpravodajská, publicistická a infotainmentová média, a modlí se, aby zrovna jejich zpráva byla ta, nad níž se smilují. A do toho se najednou objeví nějaká zfetovaná, HIV infikovaná postava ze seriálu a „její téma“ se ze dne na den stane tématem „jejího publika“.

Náhoda? Ani náhodou! Filmy, seriály, a hlavně ty, které žánrově odpovídají vymezení soap opery, už mnohokrát v historii ukázaly, jak velká je jejich moc. Pokud jde o české prostředí, stačí jen zapátrat v matrikářských pamětech z devadesátých let, kdy se nápadně rodilo čím dál více Esmerald, Nikit, Pamel, Kevinů, Brandonů a dalších dítek, které své rodiče k jejich smůle pojmenovali podle své oblíbené televizní postavy. Mediální efekty mýdlových oper se ukazují ale být něčím více než jen mýdlovou bublinou z počátku devadesátých let. Ostatně pokud jde o samotnou Ulici, není to poprvé, kdy se téma seriálové postavy stalo tématem svých diváků – podobná hysterie se strhla i kolem rakoviny děložního čípku. Najednou každá máma šestnáctileté puberťačky ochotně z peněženky vytáhla deset tisíc na nepovinné očkování a Češky tak konečně dostaly šanci opustit přední příčky světových statistik tohoto onemocnění.

Možná by takových úspěchů mohlo být víc, kdyby filmy a seriály záměrně svým postavám podsouvaly  prosociální témata. Kbyby třeba v příštím díle Ulice Lída Farská dostala možnost získat grant na program třídění odpadů. Holka se srdíčkem na pravém místě by jistě strhla nejen své seriálové protějšky, ale i diváky.
Nebo co kdyby osud Zuzany Hrubé opět získal na dramatičnosti poté, co by se její František stal obětí šikany. Seriál by tak mohl reagovat na řadu sociálních, ekologických či kulturních problémů a podsouvat jejich řešení často netečným Čechům.

Nezdá se to být tak nemožné. Například na materiální úrovni se tato myšlenka uplatňuje už od osmdesátých let, kdy se ve filmech, seriálech a dalších typech televizních pořadů začaly záměrně (rozuměj s cílem propagovat) vyskytovat značkové výrobky nebo služby, a tento koncept se začal označovat pod souhrným názvem Product placement. Teď zavři oči a představ si, že by k Product placement existovala jeho dematerializovaná alternativa propagující myšlenky a témata: Problem placement. Nový formát sociální reklamy by využíval potenciál, který v sobě filmové a seriálové formy skrývají, tedy možnost diváka identifikovat se s fiktivní postavou a začít napodobovat její (prosociální) chování.

Problem placement by navíc řešil problém, s jakým se až na pár výjimek potýká většina sociálních kampaní: finance. Například nejefektivnější reklamou podle oficiálního žebříčku efektivních reklam v kategorii Sociální, ekologický, kulturní marketing se stala kampaň Ministerstva dopravy “Nemyslíš, zaplatíš”. První místo vyhrála právem – výsledky jsou ohromující. Stopadesátimilionové náklady na kampaň naopak odstrašující. Navíc kampaň se obvykle dlouhodobě plánuje, naopak nekonečné seriály umožňují flexibilní zařazení témat podle aktuální situace v reálném světě. Takže když před časem stalker ubodal svou oběť, začala poslanecká sněmovna konečně řešit stalking coby nezákonný, a pak problém naplno rozebrala Ulice. Díky tomu každý pořádný divák ví, že šmírování už není žádná legrace.

Nebude to ale mít tak jednoduché. Stále ještě chybí odpovědi na některé sporné otázky: kdo a za jakých by mohl určovat témata, kterými má společnost žít? Nebo: o jaká témata by šlo? Docela mě děsí představa, že by například někdo na zakázku „napsal“  postavu zlého a ošklivého homosexuála, který terorizuje slušnou nukleární heterosexuální rodinu. To, že by volební preference KDU-ČSL vyletěly strmě vzhůru, je zřejmě zdaleka tím nejméně kontroverzním efektem...

V tomto se světle se Problem placement může jevit jako orwelovský koncept. Opravdu nám mohou scénáristé seriálu diktovat, čím máme žít? Nerada to připouštím, ale stále ještě mám v hlavě vyprázdněné peněženky po očkování. Docela si dovedu představit, v jakém rauši musel být výrobce očkovacích vakcín, když se strhla lavina objednávek na české poměry docela drahé (rozuměj neprodejné) vakcíny. Zisk obrovský, náklady na kampaň nulové – za předpokladu, že skutečně neuzavřel dohodu se scénáristy seriálu a nezřídil jim konta ve Švýcarsku. Pokud by ale zřídil, měl by nikým neřízený a dosud neregulovaný Problem placement problém.

Zneužitý Santa Claus, nudný Ježíšek a rapující Tři králové

Drahý Jakube,
těšíš se na Vánoce? A těší se na ně Santa Claus? Pochybuju. Antiamerické nálady, které se už pár let skrývají pod eufemistickým "trendem lokalizace", se plíží Evropou a přidělávají Santovi vrásky na čele.

Ostatně co může být snadnější terč než starý děda s panděrem, bílým plnovousem, který má spoustu hraček a má rád děti? Na první pohled mezinárodně hledaný pedofil. Jenže od dob Michaela Jacksona už tyhle stereotypy neplatí a důvodem k nenávisti se tak může stát i pouhý původ. Věčně obtloustlé břicho jednoho z nejznámějších Američanů je tak prý příznakem spokojeného života v západní kapitalistické společnosti, jeho červený nos má být výsledkem nadměrného množství alkoholu a jeho rozpínavost se dá přirovnat snad už jen k H1N1. S touto rétorikou různé evropské národy vyhlašují průběžně proti Santovi tažení - třeba Češi. Kdyby boj proti "santaklausismu" byl olympijskou disciplínou, měli by Češi minimálně bronz. Dokladem toho je české hnutí Anti-Santa, které se dostalo i pod heslo Santa Claus originální anglicky psané Wikipedie.

Osudným se pro Santu stala věta z dětské knížky, ve které Ježíšek zvolal "Ho! Ho! Ho!" A to neměl dělat. Právě na základě toho odstavce sdružení reklamních textařů a lidí živících se psaním Creative Copywriters Club iniciovalo vznik kampaně Anti-Santa, ve které deklarovalo svůj nesouhlas s metamorfózou neviňátka v bodrého starce. „Naším cílem je odstěhovat Santu Clause zpátky tam, kam patří - do Spojených států, Anglie a dalších států s anglosaskou tradicí,“ píšou na webových stránkách a zřejmě pod návalem emocí zapomínají, že Santa Claus je v Anglii vítaný podobně jako u nás – tradiční postava britských vánoc „Father Christmas“ totiž historicky nosil zelenou, čímž jen potvrzují, že v tom všichni začínáme mít pěkný český guláš...

Úspěchem anti-santovců se zřejmě nechala inspirovat jiná česká kampaň Zachraňte Ježíška, kterou už druhým rokem iniciuje agentura Commservis. Stejná myšlenka jen v trochu jiném obalu. Webové stránky obohacené o petici s třiceti tisíci podpisy. Docela slušné číslo, a to nahrává druhé části kampaně, ve které si každá firma může zakoupit certifikát, deklarující, že daná společnost používá ve svých kampaních pouze české symboly. A protože je čas Vánoc, peníze z nákupu certifikátů pošle agentura na léčbu dětské onkologie. Firmy samozřejmě certifikáty nekupují ze soucitu, ale s výhledem na příval zákazníků posedlých antiamerickou náladou.

"Kam až to dojde?" ptají se na plakátu antisantovci. "A proč k tomu dojde?" ptám se já. Proč vlastně komunikační agentury a sdružení reklamních profesionálů mají takový zájem o tradiční české Vánoce? Nemají. Odpověď ale najdeš třeba na webu anti-santa.cz, kde autoři vyzývají veřejnost k veřejné diskusi a zasílání připomínek: „...čas od času budeme vaše ohlasy rozesílat reklamním agenturám a firmám, v jejichž reklamě se objeví Santa, červená čepice, sobi a podobný nevkus. Jen tak, aby viděli... a aby věděli!“ ABY VĚDĚLI! "Aby věděli a nezapomněli, že jsme tady", chtělo by se dodat. Samozřejmě, že se firmám snaží prodat svou práci, koneckonců za něco ty vánoční dárky koupit musí. Na antisantovské kampani potenciálním zákazníkům demonstrují, že umí dělat webové stránky, aktivizovat zákazníky a ještě to všechno píárově zabalit a protlačit do toho správného média... Nové zakázky se jen pohrnou.
Ale abych jim úplně nekřivdila, sluší se dodat, že kreativci jsou poměrně frustrovaný živočišný druh. Jako na běžícím páse vytvářejí pro společnosti kreativní kampaně (teď mám na mysli něco úplně jiného, než to, co vidíš v televizi), které ale většina firem s ruměncem na tváři odmítne. Žádná totiž nemá koule na to, aby do éteru pustila skutečně kreativní kampaň. A kde jinde by si kreativci měli vybít nadměrnou energii než ve vlastních projektech.

Pokud jsem ale v úvodu tvrdila, že za boj se Santou by Češi dostali minimálně bronz, zlato jednoznačně náleží Španělům, kteří Santovi přímo vyhlásili svatou válku. Zatímco české kampaně používají boj se Santou pouze jako záminku, bezzubou kampaní nudí a jejich šance oslovit a zaujmout širší veřejnost jsou minimální, Španělé na to šli pěkně zostra. A zdá se, že to myslí vážně.

Reklamní agentura (jak jinak) La Despensa vytvořila kampaň, ve které se proti tradičnímu symbolu amerických Vánoc postavili Tři králové. K rozhněvaným mladým mužům patří odjakživa potemnělé ulice, gangy, přestřelky, reflektory, houkání policejních aut a... rap. Přesně v tomto duchu se odehrává antisantovský videoklip na jehož konci je Santa Claus brutálně zavražděn. Brutalita je ale jen jednou stránkou klipu. Tu druhou představují sociálně laděné pasáže zobrazující Tři krále, jak zmiňují číslo na linku pomoci a rapují o skřítcích, kteří jsou v nelidských (neskřítkovských?) podmínkách  vykořisťováni v továrně na levné hračky.

Španělé tak dali jasně najevo, že je manažeři a firmy nezajímají. Naopak myšlenku tradičních Vánoc chtějí dostat pod kůži těm, kteří už na ně pomalu začínají zapomínat: teenageři. Mluví k nim jejich vlastním jazykem a za pomocí nástrojů pop kultury je tak paradoxně přitáhnou zpátky ke kořenům.

Konečně se našel někdo, kdo to s odstřelením Santy myslí vážně. Sakra vážně:

Marečkova spanilá (cyklo)jízda

Drahý Jakube a Ježíšku,

pod stromeček bych chtěla bicykl, abych mohla po Praze jezdit na kole. To není utopie, ale myšlenka inspirovaná aktivistickým dokumentem režiséra Martina Marečka, který v časosběrném dokumentu zachycuje postupně se rozrůstající se rodinu Marečků i pražských cyklistů.

Původní myšlenka filmu „natočit film“ se správně ukázala být jako nedostatečně angažovaná a píle a nadšení tvůrců se tak rozdělilo mezi dva paralelní projekty: během natáčení filmu Auto*Mat vzniklo hnutí Auto*Mat, které film dokumentuje. Ve zkratce se sluší dodat, že hnutí postupně přerostlo svou filmovou matku, podobně jako Marečka, který už v hnutí figuruje spíše jako sympatizant, než jako jeho duchovní otec. Díky tomu vzniklo multimediální dílo, v rámci kterého je dokument Auto*Mat vedle webových stránek, propagačních materiálů, eventů a dalších počinů další položkou na seznamu dobře prodejného PR. Na druhé straně humbuk, který sebou nese každé hnutí, dodal dokumentu, skutečně aktivizující funkci. Ne, že by snad Auto*Mat nebyl sám o sobě dostatečně aktivistický. Právě naopak. Ale na rozdíl od třeštíkovsky emočně vypjatých konfliktů se Mareček dokáže s kritickými situacemi vypořádat s lehkostí. Příkladem je smrt cyklisty, kamaráda a spoluzakladatele hnutí Honzy Bouchala pod koly aut,  kterou autor dokumentu pojal decentně, bez snahy vyždímat z mého oka jedinou slzu a vytěžit tak něco ze smrti člověka – JUDr. Řápková by si z MgA. Marečka měla vzít příklad. A za to mu děkuji. Naopak vzít si jako „rukojmí“ milovníky tuningu, považuji za přešlap. Provokace jsou vždycky dvousečné, a to se potvrdilo i v té části dokumentu, kde Mareček se štábem a "anti-automobilově" vytuningovaném autě vyráží na sraz tuningářů. Opravdu si myslí, že lidé, kteří tráví reálně více času v garážích než na cestách jsou tím pravým hnacím motorem automobilové dopravy? Těžko. Je to stejné jako obviňovat milovníky dýmek nebo marihuany za všechno zlo cigaretového průmyslu.

Ale to byl snad jediný přestupek jinak velmi zdatného cyklisty Marečka, kterému se ve více než hodinovém dokumentu podařilo udržet jednoho téma a současně vysílat divákovi jasnou zprávu i argumenty. Ani to ale nebrání označit dokument za víceúrovňový. Mezi řádky lze z dokumentu vyčíst docela zajímavé odkazy. Například je zábavné (a poučné!) sledovat mechanismy fungování současné komunální politiky, ve kterém je doprava v hlavním městě jen příkladným problémem, který lze vyměnit za jakékoliv jiné téma hýbajícím žlučí běžného občana. Poselství vyplývající z dokumentu je jasné: kam čert nemůže, tam strčte kameru. Před kamerou se politici mění v herce, kteří odříkávají svou roli v souladu se zdravým rozumem i životním prostředím. Konečně! Špatnou zprávou dokumentu je, že i vůči kameře si lze vypěstovat, jak už to u politiků chodí, imunitu. Exemplárním příkladem je horolezec Pavel Bém, který už pár let šplhá nahoru a zdá se, že dlouhodobý pobyt ve výškách mu odkysličuje mozek. Bémova role ostatně svádí ke změně oficiálního podtitulu dokumentu „Ráno vstanu a změním svoje město“ na „Vzlety a pády (ne)jednoho politika“.

Stejně tak, by ale podtitul mohl znít „Profesionalizace“. Jedním z nezapomenutelných momentů dokumentu (a současně také snad nejextrémnějšího a nejtrapnějšího počinu hnutí Auto*Mat) je výpad kameramana Víta Klusáka s transparentem na magistrálu. Z následné slovní potyčky s policisty odchází Klusák se zaslouženým výrazem devětadvacetiletého kluka, o kterém se právě provalilo, že se pravidelně počůrává. Kdo ví, jak to s ním vlastně je. Jedno je ale jisté: neziskovky by měly mít mnohem sebevědomější výraz. Mareček během těchto a dalších podobných situací pochopil, že pouhé nadšení svět nespasí, a bez profesionalizace se hnutí Auto*Mat neobejde. A to je jasný signál pro ostatní občanské iniciativy.

Profesionálové mě opravdu baví, ať už to jsou profesionální občanská sdružení nebo režiséři, kteří umí. A proto slibuju, že se do konce roku naučím pravidla silničního provozu, abych se stala profesionální cyklistkou.

O Japonci na Hané

Drahý Jakube,

svou omezenou znalost hudby opírám o učebnici hudební výchovy „Já písnička”, kde vrchol moderních žánrů představovaly chytlavé melodie skupiny Olympic. Uznej, že to mi orientaci v aktuálních hudebních trendech zrovna moc neusnadňuje. Naposledy se to povrdilo, když jsem se přesně před rokem zúčastnila performance japonského multimediálního umělce Ryoje Ikedy. Jaký byl koncert po hudební stránce? Byl lepší, než jeho finští souputníci Pan Sonic, kteří hráli v Praze letos na podzim? Hmm, těžko říct... V Já písničce se ke stylu „glitch” nevyjadřovali. V tomto případě jsem nucená řídit se trochu jinými parametry, které ne vždy nutně souvisejí s hudbou. A tím kritériem může být i docela obyčejný, nebo spíš neobyčejný „příběh”.

Má to svou logiku. Příběhy mě začali v útlém věku krmit rodiče, pod nátlakem jsem pak jimi vyplňovala čtenářské deníky, později dobrovolně hltala v románech a filmech, dnes na příběh sází noviny či televizní zpravodajství. Už i komerční značky pochopily, jakou sílu má příběh. Příběhy totiž dojímají, baví, snadno se pamatují, je jednoduché je převyprávět (na rozdíl od jiných uměleckých děl) a konečně – budují kult. Marketing to ví už dávno. Co může být lepší než legendární vyprávění o tom, jak Steve Jobs kdysi prodal svého Volkswagena, aby založil firmu Apple, pojmenoval ji na počest Beatles a vyhranil značku Apple coby alternativu vůči  microsofťáckým kravaťákům?

Příběhy, které si najdou své fanoušky, mohou být ale založeny i na mnohem banálnějších věcech a také o banálnějších věcech. Navíc - máme je všichni. Ty, já, počítač, do kterého teď buším a dokonce i hrníček, ze kterého teď piju zelený čaj (ten po tvé babičce). A svébytný příběh stojí i za zmíněným Ikedou. Příběh záhadnosti, který kolem sebe buduje, by mu mohl závidět leckerý markeťák – třeba tím, že se Ikeda zásadně odmítá fotografovat. Ani novináři nemají k dispozici žádný jeho oficiální snímek, takže třeba v katalogu festivalu PAF, na němž vystupoval, nebyla po jeho podobě ani stopa. Nikdo tak neví jak vypadá, dokonce ani při svých živých vystoupeních se publiku neukáže, protože při nich stojí vzadu za diváky.

V Olomouci jeho příběh ale dostával nové dimenze. Koncert musel kvůli technické náročnosti proběhnout v kině Metropol, největším místním kamenném kině s kapacitou 500 míst. Ikeda si rád pohrává s vnitřními orgány posluchačů, které díky síle zvuků a různých zvukových frekvencí rozechvívá. Právě Metropol se pro takové zvukové experimenty jevil jako ideální místo. Nikdo nečekal, že by se snad sál celý zaplnil (kolik Hanáků asi tak poslouchá progresivní elektroniku?), o to větší byl úžas organizátorů nad nájezdem pražských a dalších fanoušků. Důkazem byly i špunty do uší, které k Ikedovým vystoupením patří stejně jako gumové holínky k festivalu v Glastonbury. Pod náporem nečekaného počtu návštěvníků došly. Trochu jsme váhali, jestli je v takovém případě naše účast na koncertu nezbytná (nikdo z nás samozřejmě nemá známého ušního). Naše rozpaky zaregistrovala ředitelka festivalu a nakonec nám darovala poslední pár špuntů. Vystoupení proběhlo přesně podle daného scénáře, včetně očekávatelné tečky na závěr – vytrhla jsem z uší špunty a otočila jsem se – už byl pryč. 

Jeho příběh má zkrátka pevná pravidla. Neviditelný Ryoji, chtělo by se konstatovat na závěr. Neplatí to tak úplně. Přece jen se podařilo fotografům pořídit jednu fotografii záhadného Japonce na Hané. Tak tomu říkám happyend a smekám kloubouk. Nejen nad příběhem Ryoje, ale i nad PAFáckými fotografy. 

A ten hudební příběh? Ale jo, docela to šlo. 

O festivalových krizích a blahodárných účincích spánku

Drahý Jakube,
měl to být úplně jiný dopis. Ale nakonec jsem musela původní plány přehodnotit, protože můj momentální fyzický a psychický stav mi nedovolí víc, než jen opoznámkovat poslední tři dny strávené na jihlavském festivalu.

Letos se v Jihlavě "rekonstruovalo", alespoň se to s většími či menšími úspěchy snažilo divákům a médiím namluvit programové téma. Propagace festivalu cpala rekonstrukci horem i dolem. Zatímco znělka byla poměrně vtipná, konceptuální prvek lešení, který se ve městě tu a tam objevoval, zůstal jen u pokusu o vtip. A pokusů bylo letos v Jihlavě poměrně hodně.

Pokus číslo jedna: pokus splácat katalog v co nejkratším možném termínu.
Netradiční zmenšený formát v retro stylu rodokapsů na první pohled zaujal. O to větší zklamání přišlo při pohledu na minimalisticky pojaté anotace. Ze tří řádků si stěží odpovím na otázku "jít či nejít?" Možná jsem měla hledat odpověď (a tedy i anotaci) pomocí sémiologické analýzy fotografií z filmů, které tvořily polovinu katalogu. Lehoučká KPZ, kterou by měl mít u sebe každý festivalový divák, se tak stala knihovnickou relikvií.

Pokus číslo dva: pokus o světový rekord "Maximální počet diváků, kteří se vejdou do kinosálu".
Sešlo se nás překvapivě docela dost a podle neoficiálních údajů, minimálně stejný počet diváků jako loni. Dokumenty táhnou a určitě na tom má svůj podíl i rostoucí česká produkce dokumentárních filmů (mimochodem po dlouhé době si svou sebestřednost odpustili famáci a bylo z toho pár docela povedených studentských filmů). Sály tak byly narvané k prasknutí, mnohdy na samé hranici s bezpečnostními pravidly, fronty se stály jak za komančů a spousta lidí se vytouženého „banánu“ vůbec nedočkala. Pravda je ale taková, že Jihlava nečelí zvýšenému zájmů lidí o dokumentární film, ale své vlastní neschopnosti zajistit dostatek promítacích míst. Oproti loňsku totiž odpadl jeden z velkých promítacích sálů a z kdysi původních šesti tak zbyly tři.

Pokus číslo tři: pokus promítnout film.
Do Jihlavy jsem přijížděla s mottem „nevím-neznám“. Můj tabula rasa koncept pokazil až článek v Respektu glosující festivalový program, na který jsem narazila během cesty. Po druhém odstavci jsem měla jasno. Za každou cenu musím vidět nový film podle námětu kontroverzní novinářky Naomi Klein – „Doktrína šoku“, zbytek ponechám svému osudu. Význam filmu potvrdili samotní organizátoři, když jej nasadili do narvaného sálu bezprostředně po slavnostním vyhlášení vítězných filmů. Místo skvělého zakončení festivalu snímkem, který zásadním způsobem potírá neoliberální kapitalismus, jsme se dočkali nezvládnuté technické koordinace. Nejdříve nešel zvuk, pak se přetáčel film, aby se sál dočkal i vytouženého začátku a celá anabáze gradovala šokem, když se v záběru s nálety a bombardováním „spustil“ do sálu reproduktor, který názorně demonstroval, jaké to je, když ti bomba spade pět metrů od ucha… Popravdě, je to stejné, jako když je originální komentář k filmu natolik hlasitý, že nemáš šanci slyšet překladatelku v sluchátcích.

Všechny tyto pokusy, mají jednoho společného jmenovatele: krizi.

Finanční krizi otevřeně přiznávají i další festivaly, ale málokterý si dovolí šetřit právě na divácích. Okleštěný a rychlou jehlou spíchnutý festivalový katalog, nudná černobílá grafika a méně promítacích míst se dotknou hlavně diváka. Finanční krize byla také jedním z hlavních dramaturgických témat festivalu - jen je trochu škoda, že ve stínu explicitní rekonstrukce tak trochu zanikla a organizátoři festivalu dostatečně nevyužili potenciál, jak ji "prodat" divákům. Krize je sice omílaným tématem médií, ale festival a hlavně dokumenty vytvářejí jedinečnou platformu pro jiný úhel pohledu. A konečně je tady i krize osobní - čím to je, že z každého filmového festivalu přijíždím špinavá, otrhaná, ospalá a o pár set lehčí?

Možná, že až se z toho umyju a vyspím, vzpomenu si i na další, méně krizová témata. Taková, kvůli kterým už teď vím, že pojedu i příště. Ale o tom někdy jindy. Dobrou noc,