O tom, jak jelen spasil nejdřív Designblok a pak celý svět

Drahý Jakube,

letošní rok už pro mě skončil, a jsem tak připravena otevřít kapitolu s nadpisem 2010. Můj svátek, který se každoročně koná počátkem října, kdy probíhá přehlídka českého (a čím dál více i světového designu), je totiž pro letošní rok „game over“.
Hra na český veletrh současného designu, Designblok, se letos uskutečnila od 6. do 11. října s hlavním centrem v pražských Holešovicích. Záměrně píšu „hra“, protože ve srovnání s evropskými akcemi tohoto druhu je česká přehlídka současného designu stále v plenkách. Ale ne v ledajakých! Nejsou to obyčejné látkové, pleny, ale „vydyzajnované“ pampersky, kterými se v místní kotlině chlubí snad už jen karlovarský filmový festival. Obě přehlídky mají ambice konkurovat svým evropským protějškům, a obě mají skalní fanoušky, kteří se mimochodem z části překrývají, že?
Oba festivaly mají také jednu typicky českou zvláštnost – a tou jsou baťůžkáři. Pověstná třešinka na dortu karlovarského festivalu tvoří i velkou část návštěvnického jádra Designbloku – s malým rozdílem: Zatímco karlovarský divák si vystačí z mikinou z H&M, holešovický návštěvník bude mít nejspíš Young&Primitive mikinku nebo alespoň nějaký ten DIY kousek. Návštěvník Designbloku tak za svou vstupenku dostává dvojitou porci – kromě vystaveného designu má i neutuchající příval inspirace v podobě „vystajlovaných“ návštěvníků, kteří se neustále vzájemně propichují pohledem a v hlavách jim automaticky po zhlédnutí dalšího kousku naskakují položky značka-cena-kdetoseženu?
To ale neznamená, že by snad přehlídka designu byla více povrchní než ta filmová. Koneckonců o Varech se v posledních letech špitá, že tam lidi jezdí hlavně proto, aby si pak mohli dát do statusu na Facebooku „ve varech to žije“... Designblok dokáže v lecčems překvapit a ani letošní ročník nebyl výjimkou a potvrdil, že přehlídka předmětů, které jsou nejen funkční, ale i krásné a zábavné (zkrátka atributy moderní ženy) může jít i za hranice vlastního oboru.
Letos se pod to podepsala nová česká značka Trash Made, která pod heslem „Nový život pro staré elektropřístroje“ vytváří brože z plošných spojů (DPS destičky z počítače, díky kterým ti můžu psát tyto dopisy), naušnice z telefonních komponentů, mísy z kabelů z telefonní ústředny nebo třeba disco koule ze starých CD. Nejen, že taková DPS brož s jelenem dobře vypadá (brzy uvidíš na vlastní oči!), současně ale i částečně řeší otázku, co s elektronickým odpadem, který tvoří až 5% celosvětového pevného odpadu. Jelen a jeho další DPS přátelé jezevčík, kozlí hlava, letadlo a plameňák zřejmě nespasí celý objem elektronického odpadu, ale minimálně mohou inspirovat k podobným aktivitám.

A právě z těchto důvodů slavím svátek na začátku října v Praze a ne začátkem července ve Varech…

P.S. Možná to s tím novátorským konceptem Trash Made nebude až tak žhavé. Vzpomněla jsem si, že babička přezimovávala mrkev ve staré televizní „bedně“. Babička na Designblok!

Jak jsme se s Tomášem Sedláčkem stali Bojovníky proti krizi

Drahý Jakube,
poprvé v životě jsem zatoužila mít v knihovně ekonomickou literaturu. Nechala jsem se ukecat „kecací ekonomií“ předního českého ekonoma Tomáše Sedláčka, který úspěšně (už několik týdnů patří mezi nejprodávanější naučnou literaturu) publikoval část neúspěšné (neobhájené) disertační práce. Podle recenzí kromě stránkování a doporučené prodejní ceny neobsahuje kniha "Ekonomie dobra a zla" žádná čísla. (To je docela sympatické, že?) Naopak, své pojetí ekonomie ekonom Sedláček opírá o sociální vědy a čtenářům podsouvá myšlenku, že by měli začít sázet na úspory a dlouhodobé investice, pokud chtějí dát ekonomické krizi jednou provždy sbohem...

Ještě předtím, než začneš skupovat zlato a sledovat vývoj Down Johnsonového indexu, zadrž prosím! Měl bys totiž zvážit ještě jeden, zcela jiný recept, jak z krize ven. Návod našich slovenských bratrů prý funguje na stoprocent: „Najskôr si pán Juraško kúpi nanuk. Predavačka si za utŕžené peniaze nechá opraviť práčku, preto si opravár môže kúpiť novú lampu a tým umožní ďalšej predavačke, aby si kúpila nové topánky v obchode u pána Jurašku.„Ten získa peniaze na ďalšie a ďalšie nanuky..." - a tak díky drobným spotřebitelům šlape státní ekonomika jako zamlada. Tento konkrétní recept je citací jedné z mnoha televizních reklam, které jsou součástí slovenské kampaně "Bojovníci proti kríze". Pod záštitou několika významných institucí z oblasti marketingu, komerční sféry a celostátních médií radí Bojovníci podpořit spotřebou zejména domácí výrobce. A o svých chrabrých činech nesmí zapomenout informovat všechny potenciální spolubojovníky prostřednictvím statusu na Facebooku: Příklad: “Dnes som si kúpila kabelku, Bojujem proti kríze.” Nebo taky varianta pro tebe a další bojovné kluky “Kupil som fungel novu miesacku na beton...takto som zabojoval proti krize".

Jedna krize, dva zcela rozdílné koncepty. Utrácet či spořit? To, co na první pohled vypadá jako jasná schizofrenie, je ve skutečnosti těžkou formou paranoi. Oba zdánlivě neslučitelné návody mají totiž i něco společného:

1) Konečně někdo řeší ekonomický problém na mikroúrovni. Zasedání vlády a debaty na akademické půdě jsou sice fajn, ale i obyčejná předpověď počasí má pro mé každodenní fungování daleko větší význam. Jak Sedláček tak Bojovníci adresují své rady nám - běžným občanům.

2) Současně (a to je důležité) mají oba koncepty velkou šanci při oslovování běžného občana šanci uspět – možná i proto, že k oběma mají odborníci výhrady. Kniha ekonoma Sedláčka neobsahuje žádná čísla, grafy nebo tabulky – taky to chudákovi dali pěkně sežrat. Také bojovníci se svou glorifikací spotřeby si docela naběhli. Jenže mediální masáž a osvědčené reklamní postupy v kombinaci s populistickým návodem si své ovečky jistě najdou.

Výsledek? Konec krize je prý v našich rukou. Totiž peněženkách. Ta moje bude brzy lehčí o pár set lehčí, protože jako správná "Bojovníčka proti kríze" podpořím růst spotřeby a koupím si kecací knížku.

Po prvním kole Bojovníci versus Sedláček 1:0. Uvidíme, jak se bude vyvíjet stav zápasu až si Ekonomii dobra a zla přečtu...

Jak lentilky vyzrály na McQuaila

Drahý Jakube,


stále ještě se mi nepodařilo zprovoznit účet na twittru a vypadá to, že jsem poslední, kdo tam není. Zatímco já se pachtím s klasickým blogem, mí známí stejně jako následováníhodné osobnosti propadly mikroblogování. Já propadám zatím jen depresím, které prohloubilo i mé nedávné poznání, že tweetují už i komerční firmy či značky. Naposledy mé virtuální sebevědomí podryla značka bonbónů Skittles (v podstatě západní bráška našich středoevropských lentilek).

Pracovní osud mě totiž zavál až na jejich oficiální webovou prezentaci a nic netušící jsem se tak stala přímým svědkem a účastníkem jednoho z největších experimentů sociálních médií z pohledu komerčních komunikací a možná i sociálních médií vůbec. Značka Skittles totiž dala vale tradiční ukrutně nudné a zastaralé webové prezentaci, za kterou mimochodem digitální agentury inkasují to, co my dva dohromady za celý rok (s odřenýma ušima), a místo toho zvolila neotřelou a relativně levnou cestu sebeprezentace ve virtuálním světě.

Jednoduše tak, že propojila na webu již existující a dostupné dokumenty a obrázky o Skittles. Základem hypertextu je miniaturní banner nabízející možnosti klasického menu. Ten slouží jako rozcestník a současně i spojovací bod všech ostatních aplikací. Informace o produktu najdeš na wikipedii, obrázky produktu na flickr.com, komentáře na twittru a poslední televizní spoty na internetové televizi youtube.com.

Vypadá to, že komerční značky začínají slušně (v tom neslušném slova smyslu) okupovat prostor, který až dosud pro aktivní internetové uživatele znamenal totéž, co antikoncepční pilulka pro ženy: svobodu. To, že reklama je všude, není nic nového. Komerční značky okupují virtuální prostor a sociální média už od doby, kdy byla poprvé zpřístupněna širokým masám (protože teprve od toho okamžiku se virtuální prostor stal pro marketéry zajímavým). Novinkou je míra, s jakou se jedna konkrétní komerční značka rozhodla využít potenciál sociálních médií a internetu jako takového. A mě zajímá, jestli je správné, aby komerční společnosti v tak velkém rozsahu kontaminovaly prostor, ve kterém žiju svůj normální každodenní virtuální život? Než se pokusím zodpovědět na tuto otázku, měl bys ještě vědět pár věcí.

Každá inovace má v sobě kontroverzi. V tomto případě je její množství spíše větší než menší. Tak například otázka čím si nadnárodní korporace Mars (výrobce Skittles) nárokuje užívání nekomerčních obsahů, které vytvořilo internetové publikum, a ještě navíc ke komerčním účelům? Kdyby se firma rozhodla vytvořit klasickou webovou prezentaci, byly by náklady na její vznik samozřejmě mnohem větší než při „pouhém“ propojení již existujících textů a obrazů. Ty konec konců musel také někdo vytvořit – my malí internetoví uživatelé. Mikroblogeři, přispěvovatelé Wikipedie a mnozí další, kteří z nějakého (pravděpodobně nezištného) důvodu zmínili Skittles ve svém textu. Naši práci nikdo nezaplatí – přesto z ní může mít třetí strana potenciální finanční prospěch v případě, že kampaň bude úspěšná a zvýší prodeje lentilek Skittles. Otázka etiky takového jednání je přinejmenším sporná. Ale i tak si myslím, že tohle není na kampani tím nejzásadnějším.

Takže máme Goliáše (nadnárodní korporace) a Davida (může být zosobněný třeba skupinou studentů interaktivních médií). Vykořisťovatel Mars si něco nárokuje od chudého, ekonomickou krizí ještě více zchudlého publika, ale (!) – současně mu i něco dává: moc. Ta moc spočívá v možnosti vyjadřovat se svobodně o značce. Značka se vzdává svého výsadního práva diktovat, jaký bude obsah sdělení, tedy to, co si má publikum o značce myslet. Naopak to si samo určuje obsah sdělení, to co se bude o značce říkat. Z tohoto pohledu dochází ke střídání stráží komunikujících subjektů v mcquailovském komunikačním modelu. Zatímco až dosud byl v komerčních komunikacích tvůrcem a odesílatelem sdělení Goliáš (firma či její značka), v tomto případě je tvůrcem sdělení jeho původní příjemce – David (publikum neboli marketingově řečeno cílová skupina).

Já vím. Jsou to jen blbé lentilky, u kterých můžeme ovlivnit maximálně jaká barva se začne nebo přestane vyrábět (podle dosavadních twittrových ohlasů na plné čáře prohrává hnědá), ale představ si, že by se podobný koncept začal uplatňovat i v případě komerčních společností, které zabývají něčím vznosnějším (benzín nebo takzvané „cenné papíry“). V takovém případě dávám značkám na poli sociálních médií zelenou a možná si pár osvícených přidám i mezi přátele na Facebooku. Takže to vypadá, že nakonec budeš v dobré společnosti Skittles a spol.