Mystifikace: český národní sport

Drahý Jakube,

nedávno si tvá kamarádka, dramaturgyně jihlavského festivalu dokumentárních filmů Andrea Slováková v Respektu posteskla nad českou dokumentární tvorbou. Prý jsou české dokumenty precizní místo toho, aby šokovaly. Prý jsou vlídné místo toho, aby pranýřovaly. A prý jsou opatrné místo toho, aby byly radikální. Naopak polská dokumentární kinematografie podle ní s razancí problém nemá a uvedla příklad dokumentaristické show Jak se to dělá, ve které známý mediální poradce vybere z "ulice" deset lidí, aby z nich udělal úspěšné politiky se vším, co k tomu patří, včetně úlisného oportunismu. Z české tvorby mu sice poměrně úspěšně sekunduje Český sen, ale rok 2004 je fuč, a s ním i naděje na dokumenty, které nejen, že mají co říct, ale také se nebojí říct to nahlas. 

Je pravda, že potírat krotkost českých dokumentárních filmů tvorbou, která čerpá z tradice reality show, manipuluje s realitou a mystifikuje o sto šest, je značně prvoplánové. Jenže v případě Čechů, má mystifikace napříč žánry svou tradici a Češi v ní potvrzují, že jsou mystifikátory par excellance. Vedle hokeje a fotbalu je totiž mystifikace českým národním sportem. 

Když například měli Češi v anketě Největší Čech zvolit největší osobnost neboli někoho "kdo se narodil, žil nebo působil na území , a kdo se zasloužil o společenství žijící na tomto území a významně ovlivnil jeho život“, zvolili "českého génia" Járu Cimrmana. Přesný počet hlasů pořadatel nikdy nezveřejnil, ale spekulacím, že dostal dokonce víc hlasů než vítězný Karel IV., se už nezbavil. 

Český fenomén obvykle "nedopadne" v okamžiku, kdy se jej Češi snaží vyvézt za hranice. Ne každý má pro českou libůstku pochopení. Naposledy to potvrdil výtvarník David Černý, který svým záměrem mystifikovat českou vládu i unijní aparaturu vyvolal rozruch a způsobil národní ostudu. Prý. Vláda  padla, Entropa zůstává. 

Naposledy mystifikátorskou štafetu přebral jihočeský spisovatel Jan Cempírek aka mladá Vietnamka Lan Pham Thi. Oba jsou autoři knížky Bílej Kůň, žlutej drak, ale každý v jiném časovém úseku. Mladá Vietnamka zaujala porotu ceny Knižního klubu, a ta ji za udělila hlavní cenu literární soutěže. Když se však Knižní klub dozvěděl, že mladá a krásná šikmooká studentka je ve skutečnosti podsaditý postarší a ne příliš úspěšný český autor, mohl se zbláznit. Že by Češi zklamali a nechali se mystifikací vytočit? Kdepak, nezapomeň, že v čele generálním ředitelem Eroupedia Group, kam Knižní klub patří, je Andrea Kulfuss. To jméno nezní moc česky, že? Po první bouři navíc přišlo zklidnění a nyní se jedná o nové smlouvě Cempírka se stejným vydavatelstvím. Konec mystifikace.

Možná má Andrea pravdu a Češi by se měli držet svého kopyta: mystifikovat. V minulosti tuto tezi potvrzovala i vlna mystifikačních dokumentů, kterou v osmaosmdesátém odstartovali Ropáci, na něž navázaly Zelenkovy dokumenty o kapelách Visací zámek a Mňága a Žďorp. Naposledy o sobě mystifikační dokument dal vědět v roce 2002, kdy získal cenu na karlovarském festivalu snímek Rok ďábla. S mystifikací si pak pohrála už jen autorská dvojice Remunda-Klusák, když natočila Český sen. Od té doby se český dokument mystifikaci vyhýbá. Přitom všechny tyto případy potvrzují, že mystifikace v jakémkoliv balení – ať už mystifikační dokument, který diváky záměrně mystifikuje (Ropáci, Mňága: Happy End, Rok ďábla) , nebo demystifikační dokument, který demystifikuje společnost a její témata (Český sen) – je předzvěstí trháku.

O to více mě zaráží, že Cempírek v době, kdy zjistil, že má cenu Knižního klubu v kapse, kontaktoval dokumentaristu Pavla Křemena, aby o celé, v té době teprve vznikající kauze, natočil dokument. Překvapivě Křemen odmítl s odůvodněním, že jde o „banální studentskou srandu“. Otazník. Nebyli snad na začátku Ropáků nebo Českého snu studenti a jejich snaha bavit (se)? 

Škoda, že Cempírek tenkrát neoslovil Remundovce – možná by se tak Češi mohli dozvědět nejen něco ošklivého o sobě a svém soužití s menšinami, ale také by Andrea konečně nemusela zachraňovat program jihlavského festivalu experimentálními filmy. Výběr těch dokumentárních je totiž v posledních letech žalostný. Pokud ovšem není jejím záměrem návštěvníky dokumentárního festivalu mystifikovat.